V klasických mluvnicích ohebný ↗slovní druh, tvořený v podstatě uzavřenou množinou výrazů s velmi různými morfologickými, syntaktickými i sémantickými vlastnostmi. Společnou vlastností z. má být to, že jsou to slova (a) ohebná, bez popisného (pojmového) významu, tj. která (b) přímo svůj denotát nepojmenovávají, nýbrž (c) označují ho „jazykovým ukázáním“. Taková definice je příliš vágní, a ani klasické gramatiky se podle ní neřídí. Je to vidět už z toho, že některé popisy pokládají z. za slovní druh autosémantický (✍PMČ, 1995), jiné jsou opatrnější a z. nepokládají ani za „čistá“ autosémantika, ani za synsémantika (po vzoru ✍MČ 2, 1986), viz dále. V tradiční gramatologii se za z. pokládají nejen slova s vlastností (b), např. on, jeho, takový, tentýž, jenž, kdo, ale i slova já, ty, ..., můj, tvůj, která svůj denotát pojmenovávají přímo, je jím diskurzová role, např. „mluvčí“ (já, můj), „adresát“ (ty, tvůj) apod., a nejen slova s vlastností (c); rozlišuje se přitom způsob, jakým z. „ukazují“, např. já, můj, … × on, jeho; takový, tentýž, jenž, …, ale za z. se pokládají i slova kdo, někdo, jaký, která „neukazují“, aspoň ne tak, že by to bylo možné pokládat za další způsob „ukazování“. Na druhé straně oběma atributům (b) i (c) zájmen vyhovují slova jako tady, tam, teď … kde, kam, kdy, a za z. nejsou pokládána jen proto, že nemají vlastnost (a), tj. jsou to slova neohebná. Ať definici z. interpretujeme jakkoli, vždy se dospěje k tomu, že z. tvoří uzavřenou třídu; proto se nabízí jako možná strategie jejich vymezení výčet. Takový přístup má tu výhodu, že umožňuje seřadit z. podle jejich frekvence. Srov. např. výčet z. v ✍MSoČ 1 (2010:210), deklarovaný jako úplný a seřazený podle frekvence v psaných textech. Klasifikace z. jsou sice založeny na různých kritériích, přímo n. nepřímo jsou však tato kritéria odvozena z výše uvedené definice, nikoli z frekvence jejich výskytu.

1. V klasických mluvnicích je klasifikace z. založena na jejich intuitivně stanovených funkčních vlastnostech, takže takto definované druhy z. jsou vymezeny podle různých kritérií, morfologických, sémantických i syntaktických (funkce z. se zrcadlí v termínech, které jednotlivé druhy z. označují, zpravidla podle jejich typické funkce): základní kánon tvoří (a) ↗zájmena osobní, (b) ↗zájmena přivlastňovací, (c) ↗zájmena ukazovací, (d) ↗zájmena tázací, (e) ↗zájmena vztažná, (f) ↗zájmena neurčitá, (g) ↗zájmena záporná, (h) ↗zájmena zvratná; v různých pracích se objevují i další z., (ch) ↗zájmena vymezovací, (i) ↗vlastní identifikátory aj. Protože každý druh z. je v této klasifikaci definován jedním rysem a protože z. jsou tvořena svazky rysů, nedává tato klasifikace možnost postihnout společné vlastnosti z. různých druhů se společným rysem. Typickým příkladem je množina, která obsahuje z. se společným rysem [osobní z.]; tvoří ji [osobní z.] já, ty, on, …, [osobní z. + zvratné z.] se, [osobní z. + přivlastňovací z.] můj, tvůj, jeho, …, [osobní z. + přivlastňovací z. + zvratné z.] svůj. Klasické klasifikace nepostihují jiné než společné funkční vlastnosti některých z., např. nepostihují to, že tázací z., vztažná z., neurčitá z. a záporná z. obsahují společný k‑ový, c‑/č‑ový n. j‑ový základ (_tázacíKdo čte?; _vztažnéKdo čte, neslyší; To přečte _neurčiténěkdo/kdokoli(v), _neurčitéNěkdo/kdosi zvoní; _zápornéNikdo nečte) + mají společnou flexi (_tázacíKoho budeš volit?; _vztažnéKohokoli(v) nepozdravíš, bude se zlobit; _neurčitéNěkoho nepozdravím; _zápornéNikoho nepozdravím) + některé z nich mají společné syntaktické vlastnosti. Např. z. obsahující základ co‑/če‑/čí‑ mají v nom. a akuz. postponovaný modifikátor nejen ve tvaru shodném (jako z. obsahující základ kdo‑]), ale i v gen.: co/něco/nic/ cokoli, … nové/nového × kdo/někdo/nikdo/kdokoli nový/*nového. Z. obsahující prefix ni‑ se mohou objevit jen v negativních kontextech: Nevidím nikoho/někoho // nic/něco … × Vidím *nikoho/někoho // *nic/něco. Existuje proto mnoho jiných klasifikací z., přičemž jejich různost vyplývá z toho, která z vlastností z. je zvolena jako základ klasifikace.

2. Klasifikace opírající se o distribuci z. jsou ve své původní verzi asociovány s významem termínu z. („za‑jméno“ = „pro‑nomen“); školské mluvnice to často formulují tak, že z., jsouce slovní druh ohebný, zastupují jména podstatná a přídavná. Z tohoto hlediska se rozlišují:

(a) zájmena substantivní; v „měkčím“ pojetí taková z., která mají stejnou distribuci jako podstatná jména: Fotografuje [Petra // mě // jeho // koho // něco // …], v „tvrdším“ pojetí jen taková z nich, která mají nejen distribuci substantiv, ale i rys [3.os.], který mají všechna substantiva. V tvrdším pojetí tedy nejsou substantivními z. osobní z. já, ty, my, vy s rysy 1./2.os., což je vidět, jsou‑li podmětem: [Petr // *Já] fotografuje, [Petr // *Ty] fotografuje] × [Petr // On // Kdo // Někdo // …] fotografuje (jsou to substantivní ↗indexy), ani z. zvratné se bez specifikace rysu osoba, neboť to hodnotu rysu osoba získává (bez jeho formálního ukázání ve své vnitřní struktuře) od subjektu; proto nemůže být se v subjektu (Pavel_i se_i vidí‑Ø × *se_i vidí‑? Pavla_i). Identita rysu osoba (a číslo) subjektu a se je vidět na interpretaci z. jako referenčně identického se subjektem: Petr_3.os. holí sebe_3.os. / Já_1.os. holím sebe_1.os.

(b) zájmena adjektivní; v „měkčím“ pojetí mají (zdánlivě) stejnou distribuci jako adjektiva, tj. jsou shodným premodifikátorem jména stojícím před premodifikátory adjektivními: [onen // ten(to/hle) // takový // který // nějaký // můj … černý] klobouk; v „tvrdším“ pojetí jen taková z nich, která mají nejen podobnou distribuci jako adjektiva, ale i jejich rys významový, tj. jejichž denotátem není objekt; v tvrdším pojetí tedy nejsou adjektivními z. přivlastňovací z. můj, tvůj, …, neboť jejich denotát je objekt (mohou proto být interpretována jako argument a mohou být − jako jména − antecedentem pro reflexiva: _AgensMoje_i rozhodování o sobě_i a o nich) a jen morfologii mají adjektivní (kromě jeho a jejich, která jsou bez flexe).

Mlčky se ovšem „stejná distribuce“ správně chápe ve významu nikoli „pro-nomen“, ale „pro-forma“ (a z. se často i jako proforma označují), čímž se má postihnout, že (i) z. nezastupují jména a adjektiva jakožto kategorie slovnědruhové, ale větší struktury, jejichž základem jsou substantiva, n. adjektiva, tj. ↗nominální skupiny a ↗adjektivní skupiny: [Petrův starší bratr // On] se rozvedl × Petrův starší [bratr // *on] se rozvedl; (ii) z. mohou zastupovat i věty a větší struktury než věty: Slíbil jsem Janovi [že Petra pozvu // to].

3. Ve funkčněstrukturalistických mluvnicích se z. vymezují jako množina slov, která nepojmenovávají přímo (↗nominace), nýbrž ke svým referentům ukazují, a tak získávají „význam“: ukazují buď ven z jazyka (exofora) k objektům (To/tam(hle)to/tady(hle)to (+ ukázání) okno bylo otevřené), n. k vlastnostem (Chytil jsem takovou(to/hle) (+ ukázání) rybu). Nebo ukazují k ↗antecedentům, tj. k výrazům v jazyce uvnitř téhož textu (endofora, a to v kontextu směrem zpět (anafora): Potkal jsem Pavla_i a pozdravil jsem _←[ho]_i. (K jinému významu termínu anafora viz ↗teorie vázání.) Ukázání směrem dopředu se nazývá (katafora // zpětná anafora) a výraz, který z. poskytuje referenci, se pak označuje jako postcedent: Každý, kdo [ji]_i→ zná, Marii_i miluje; Z hlediska [jejich]_i→ distribuce lze prefixy_i rozdělit do několika skupin. Katafora je příznaková forma endofory, anafora je neutrální: Každý, kdo Marii_i zná, ji_i miluje; Prefixy_i lze z hlediska jejich_i distribuce rozdělit do několika skupin. Zvl. v případě, je-li postcedent v následující výpovědi, je katafora silně příznaková, což se využívá v diskurzu jako možná vyprávěcí strategie: Neměl jsem [ho]_i→ nikdy rád. [Strýc Evžen]_i byl totiž podivín. Z reflexe této vlastnosti je odvozen termín mající postihnout jeden aspekt fungování (některých) z., (pronominalizace): [Marta]_i a [Petr]_j jsou sourozenci, ale povahou jsou velmi rozdílní: [ona]_i je nervózní, kdežto [on]_j je kliďas, [oba]_i+j jsou ale sympatičtí. Z tohoto hlediska jsou z. slova, jejichž porozumění vyžaduje kontextovou informaci.

V takovém funkčním pojetí inspirovaném i u nás v 70. a 80. letech 20. stol. vlivnou prací z okruhu ↗funkční gramatiky ✍Hallidaye & Hasan(ové) (1976) tvoří (ohebná) z. spolu s (neohebnými) ↗zájmennými příslovci typu tady, tam, teď, … kde, kam, kdy, … kategorii deiktických slov; viz ↗deixe. Pro gramatiku mající k dispozici slovní druhy je odtud cesta např. k pozici ✍MČ 2 (1986), analyzující z. a zájmenná příslovce jako ↗nástavbový slovní druh, tj. deiktickou verzi základních neverbálních slovních druhů; ✍MČ 2 (1986) je nazývá pronominalia. Výhodou tohoto přístupu je to, že poskytuje přirozené vysvětlení některých společných vlastností slov jinak ukazující vlastnosti různé. Typickým příkladem jsou slova, která se tvoří stejným způsobem: kdo(‑si/‑koli), jaký(‑si/‑koli), kde(‑si/‑koli), kdy(‑si/‑koli), jak(‑si/‑koli); ten(‑hle/‑to), takový(‑hle/‑to), tam(‑hle), tak(‑hle/‑to), n. slova se stejnou distribucí, která se liší kořenem: ten – kdo, takový –  jaký/který, tam –  kam, tak – jak, tolik – kolik (viz i idealizaci systému: jaký – takový > _substandtaký).

4. Podle referenčního modu, jakým identifikují své referenty, se rozlišují (i) zájmena určitá, tj. z. identifikující určitě – z. osobní, ukazovací, přivlastňovací, vztažná, zvratná; (ii) zájmena neurčitá (↗indefinita), tj. z. identifikující neurčitě – z. neurčitá (v některých koncepcích i z. tázací).

(4a) Podle modu, jak ukazují definita ke svým referentům, se tradičně rozlišují: (i) ↗indexy: já, můj, ty, tvůj, my, náš, vy, váš (viz ↗zájmeno osobní a ↗zájmeno přivlastňovací; jejich referent je získáván z diskurzu na základě komunikační role, kterou v něm plní: (Petr_i říká Pavlovi_j:) Já_i ti_j nerozumím. – (Pavel_j říká Petrovi_i:) Já_j ti_i taky nerozumím; (ii) volné forické proformy: on, jeho, ona, její, ono, ten, takový … – to, k čemu referují, není definováno, jen je výběr toho, k čemu referují, omezen identitou rysů [rod] a [číslo] z. a antecedentu a principem ↗salience (např. ✍Hajičová & Havelka ad., 2003): [Můj starší syn]_i mi řekl, že [mu]_i/j nerozumím – ve čtení [mu]_i jde o endoforu uvnitř věty, ve čtení [mu]_j jde buď o endoforu vně věty (např. do pretexu: [Pavel]_j je můj nejlepší kamarád), n. o exoforu, pak ale [ukázání + mu]_j; (iii) vázaná endoforika (jejich antecedens je definován lokálně, tj. pozicí v syntaktické struktuře), a to zvratná z.: [Marii]_j [se]_i/*j [Petr]_i nepředstavil; [Petr]_i ukázal [Marii]_j [svůj]_i/*j byt); nemají povahu proformy, protože [Petr]_i holí [*Petra_i // se_i], nýbrž: [Petr]_i holí [Petra_j // *se_j]; viz ↗teorie vázání.

Za z. se pokládají i výrazy, které, ač mají gramatické nominální rysy, nemají (podle mainstreamových analýz) žádný referent; nazývají se ↗expletiva: Es regnet; It rains. Bývají to obvykle tvary co do rysů podspecifikované, tj. 3. os. zájmena osobního n. ukazovacího, sg., neutrum. Na rozdíl např. od angl. je v č. expletivní subjekt příznakový: It rains / *Rains × Ono/To prší / Prší; viz ↗expletivum. Jiná z. s gramatickými rysy bez referenta jsou např. volné dativy typu: To ti // *Petrovi byla podívaná; srov. naproti tomu: Dám ti/Petrovi už pokoj; viz ↗osobní zájmeno, ↗volný dativ. Zcela unikátní vlastnosti má slovo se; viz ↗reflexivum.

Některými teoriemi (např. ↗G&B, u nás ↗MVT) se alespoň některé vlastnosti z. přiznávají i lexikálně nerealizovaným jaz. objektům. Pro č. by to byly: (i) ↗PRO (tzv. velké „pro“ (= pro(nomen)) v pozici subjektu infinitivu, přechodníků a verbálních substantiv): [Petr]_i poradil [Pavlovi]_j [PRO]_j omluvit [se]_j; viz ↗kontrola. (ii) ↗pro (tzv. malé „pro“) u určitých tvarů slovesa, a to referenční pro: [Petr]_i poradil [Pavlovi]_j, aby [se]_j [pro]_j omluvil; a expletivní pro: [pro] Prší; viz ↗zájmeno osobní, ↗pro-drop.

5. Z hlediska flexe jsou z. značně heterogenní skupina slov s různými typy skloňování, do značné míry jsou ovšem deklinační typy izomorfní s typy z. definovanými jejich distribucí (viz 2). Č. mluvnice nemají problém s analýzou z., která jsou v pozicích shodných premodifikátorů před adjektivními modifikátory; ta mají očekávaně ↗deklinaci adjektivní (mají tedy koncovku ‑ch v gen.pl. a lok.pl., a tedy pádový ↗synkretismusgen./lok.pl., který v nominální deklinaci není): jaký, který a jejich deriváty n. složeniny, každý, žádný, takový, …, její, jejíž, čí.

V č. jsou ovšem i z., která mají distribuci adjektiv a flexi, která není flexí adjektivní ani nominální (substantivní), a z. mající distribuci substantiv a flexi, která není flexí substantivní ani adjektivní. Jejich analýzy se v gramatologii dost liší, a to i proto, že formy těchto z. jsou snadněji vysvětlitelné jako výsledek vývoje, s čímž souvisí to, že morfologická analýza je z povrchové struktury přímo nečitelná; např. se někdy za součást sufixu pokládá i jazykový materiál před ním. Časté řešení je to, že ukazuje-li z. flexi adjektivní (např. v gen./lok. pl. ‑ch) a v jednom n. dvou pádech je flexe nominální, vytváří se pro takovou flexi označení deklinace zájmenná // zájmenné skloňování, protože taková hybridní deklinace je typická pro slova ukazující rysy zájmen. Typickým případem zájmenné flexe u z. s distribucí substantiv je z. ona: ve všech pádech má adj. koncovku ‑í, jen v akuz. má nominální koncovku ‑i (gen./dat./lok./instr. jarní // j‑í, akuz. jarn‑í × j‑i, typickým případem zájmenné flexe u z. s distribucí adjektiv je z. ta: ve všech pádech má adj. koncovky, jen v akuz.sg. má nominální koncovku ‑u: gen./dat./lok. mlad‑é // t‑é, instr. mlad‑ou // t‑ou, akuz. mlad‑ou × t‑u. Zájmenná deklinace se vedle hybridní adjektivně-nominální flexe s adj. koncovkou ‑ch pro gen./lok.pl. vyznačuje dalšími vlastnostmi, typickými právě pro z.: (a) možným nesystémovým tvarem nom.: on × jeho, jemu, …, ten × tomu, toho, …, kdo × koho, komu, …, co × čeho, čemu, … (viz také ↗supletivismus); (b) možností dvou (zřídka i více) různých forem se stejnými rysy rodu, čísla a pádu, a to buď se stejnou distribucí: vidím _{adj. dekl.}mou // _{zájm. dekl}.moji ženu; vidím týž // tentýž problém, n. s různou distribucí, plynoucí z klitičnosti jedné z těch dvou forem: Řeknu pravdu jemu // *_klitikamu; viz ↗klitika; pro z. je typická možnost dvou forem lišících se přítomností postfixu -ž, obě formy mají buď stejnou distribuci a -ž je stylistický postfix (Kdo // Kdož to ví?), n. obě formy mají různou distribuci a -ž je syntaktický postfix (Znám jeho/*jehož bratra × kluk, *jeho/jehož bratra znám (viz ↗zájmeno vztažné); (c) možností defektivity rysu rodu a čísla: např. z. kdo lexikálně vyjadřuje rys [neurčitá třída osob], a má proto jako default gramatický rod mužský, co vyjadřuje lexikálně rys [neurčitá třída ne-osob], a má proto gramatický rod střední: Kdo stál/*stála/*stálo u okna? – Petr/Eva/^??veverka/*stůl/ *vědro × Co *stál/*stála/stálo u okna – *Petr/*Eva/^?veverka/stůl/vědro). Z. kdo a co a zájmena z nich tvořená tedy nemají hodnoty tří rodů, ale jen dvou a mají jen gramatický rys sg.; naše mluvnice pro rozdíl mezi kdo a co volí terminologii odvozenou z referenčních vlastností, nikoli z vlastností gramatických (maskulinum × neutrum), a rozlišují zájmena personální (kdo, někdo, kdosi, …) a zájmeno nepersonální (co, něco, cosi, …). Naproti tomu termín zájmeno rodové zájmeno se užívá pro z., která ukazují tři gramatické rody: kter‑ý/‑á/‑é, on‑0/‑a/‑o.

Jinou anomálii co do rysů rodu a čísla ukazují z. jeho, její, jejich, mající dva rody a dvě čísla: syntakticky nezávislé rysy rodu a čísla objektu, k němuž z. referuje, vyjadřuje z. lexikálně (jeho = sg.mask./neutr., její = sg.fem., jejich = mask./fem./neutr.pl.), syntakticky závislé rysy rodu, čísla a pádu, které z. získává na základě shody s rysy jména, u něhož je v pozici shodného premodifikátoru, vyjadřuje u z. její koncovka, u z.jeho a jejich jsou bez vyjádření koncovkou: bez _Fem.Sg.její _Mask.Sg.Gen.‑ho bratra, bez _Fem.Sg.její _Fem.Sg.Gen.‑0 sestry, bez _Fem.Sg.její _Fem.Pl.Gen‑ch sester, bez _Mask._{/Fem./Neutr.Pl.}jejich _{Mask./Fem./Neutr.Sg.}‑0 sestry, bez _Mask._{/Fem./Neutr.Pl.}jejich _{Mask./Fem./Neutr.Pl.Gen}‑0 sester.

Substantivní flexi mají z. osobní já, ty (viz ↗osobní zájmeno) a zvratné zájmeno se; deklinace využívá substantivních koncovek: gen. ‑e (muž‑e), dat. ‑i (muž‑i) / ‑e (žeň‑e), akuz. ‑e (muž‑e), lok. ‑i (muž‑i), v instr. je ‑ou, objevující se v substantivní i adjektivní flexi (žen‑ou, mlad‑ou) a ukazuje pádový synkretismus typický pro životná maskulina: gen./akuz. a dat./lok. Substantivní flexe se kombinuje se všemi typickými rysy zájmenné deklinace (viz výše): (a) nesystémovým tvarem nom.: já × mne …, ty × tebe …, viz taky ↗supletivismus; (b) dvěma různými formami se stejnými rysy rodu, čísla a pádu, a to s různou distribucí plynoucí z klitičnosti jedné z těch dvou forem: Řeknu pravdu sobě/tobě × *_klitikasi / *_klitikati; viz ↗klitika; (c) defektivitou rysu rodu a čísla: z. já, ty, se ve své vnitřní struktuře neukazují rys rodu (Jmenuji se Petr_i a těší mě_i, že… // Jmenuji se Jana_i a těší mě_i, že… × Jmenuje se Petr_i a těší ho_i // *ji_i, že… // Jmenuje se Jana_i a těší *ho_i // ji_i, že…), z. já a ty jsou singularita tantum (Já čtu // *čteme), z. se má sice flexi sg., ale číslo vůbec nemá (myje sebe celého // myjí sebe celé).

Zcela unikátní flexi mají osobní zájmena my a vy (viz ↗osobní zájmeno); využívá substantivních koncovek: v gen., akuz. a lok. je koncovka ‑s, která v současné č. není nikde jinde (pův.lok.pl.), v jiných pádech jsou dnes existující substantivní koncovky pro pl. ‑m (dat.), ‑mi (instr.). Deklinace ukazuje taky unikátní pádový synkretismus gen./akuz./lok, protože už jen synkretismus gen./akuz. je pro životnost typický pro sg., nikoli pro pl., synkretismus gen./lok. je typický pro pl. adjektivní deklinace, nikoli substantivní. Tato unikátní flexe se kombinuje se všemi typickými rysy zájmenné deklinace (viz výše): (a) nesystémovým tvarem nom.: my × nás, …, vy × vás, …, viz také ↗supletivismus; (b) dvěma formami se stejnými rysy rodu, čísla a pádu, a to s různou distribucí plynoucí z klitičnosti jedné z těch dvou forem; u těchto z. jde o formy homofonní: viz ↗klitika; (c) defektivitou rysu rodu a čísla: z. ve své vnitřní struktuře neukazují rys rodu a jsou pluralia tantum (s výjimkou vy pro „vykání“); viz ↗zájmeno osobní.

Protože zájmena osobní s rysy 1.os. a 2.os. ve své vnitřní struktuře neukazují rys rodu, tradičně se pokládají za zájmena bezrodá. Získávají ovšem rod od sexu osoby, které je účastníkem diskurzu s rolí mluvčí n. adresát, a tento rod ukazuje v relaci shody adjektivum n. participium: já nešťastn‑ý × já nešťastn‑á; já jsem přišel‑0 × já jsem přišl‑a. Naproti tomu osobní z. s rysem 3. os. ukazují ve své vnitřní struktuře rys rodu flexivním morfémem: On‑Ø spí × On‑a spí, a proto se analyzují jako zájmeno rodové.

Ve formálních gramatikách se na vágně vymezenou kategorii z. rezignuje a slova analyzovaná v klasických mluvnicích jako z. se analyzují jako výrazy s různým statusem; termín zájmeno (proforma) se přitom často používá pro určitou kategorii tradičních zájmen.